Starat se či nestarat, to je oč tu běží......

     Dnes se u jednoho z článků rozjela diskuze o tom, jak se lze či nelze postarat o seniory, jak je to těžké, případně jak to těžké není. Je zajímavé, že za ne tak těžké to považovali lidé, kteří tou zkušeností neprošli. Vždyť přeci je příspěvek na péči, tak to není problém. A navíc od jednoho z diskutujících vyplynula zajímavá věc, existuje pečovatelská služba, která si účtuje poplatky tak, že vlastně porušuje zákon.      Já jen doufám, že toto si přečtou ti, kteří mají pocit, že postarat se o staříčka je snadné.

     Většina lidí má ke svým rodičům hezký vztah. Spousta lidí také předpokládá, že se o svého rodiče ve stáří v případě potřeby postará. Srážka s realitou však může být velmi krutá. Samozřejmě, pokud je senior v pohodě a při smyslech tak je taková péče radostnou procházkou. Ovšem ono to tak být nemusí. 

     Lidi si většinou představují, že je příspěvek na péči a důchod, tak přeci není co řešit. Málokdo už ví jaká je výše příspěvku, za jakých podmínek se vyplácí. Maximální výše příspěvku je 12000,-, což se týká v podstatě pacientů ležících, nepohyblivých a už naprosto neschopných se o sebe postarat. Pokud se tedy bude jednat o starouška, který už potřebuje maximální péči, můžeme počítat, že má důchod a dostaneme se třeba na 22000,-. A z toho se platí všechno, pokud je rodina schopna zajistit po určitou část dne péči vlastními silami a zvládat její náročnost, může mít osobní asistenci na cca 10 hodin (asistentka přichází dřív než rodinný příslušník odchází do práce). Maximální cena za asistenci - daná prováděcí vyhláškou k zákonu o sociálních službách - je 130,-. Většina služeb se pohybuje mezi 100 - 120 Kč. Pokud budeme počítat pět dní pracovního týdne jsme na částce 20000 Kč měsíčně (při té stokoruně). A to jsem ještě nepočítala cenu za pronájem kompenzačních pomůcek. Půjčit se dá dnes už cokoliv, i polohovací postel a antidekubitní matrace, ale zadarmo to samozřejmě není. Pak jsou tu léky. Tedy vždy je to o tom, že rodina musí finančně přispět, protože příjem starouška to prostě nepokryje.

     Další problém je - kam s ním. Ono to zní hrozně, ale je to tak. Pokud rodina nemá dostatečně velký byt, může být problém umístění lůžka. Zvláště v případě že je staroušek už inkontinentní. Tam se i při nejlepší péči nevyhnete tomu, že to je trochu cítit.  Pokud je navíc i problém třeba se stařeckou demencí, může to být problém dost velký, u některých se to projevuje tak, že si svlékají pleny a pak je nutné několikrát za den umýt nejen starouška, ale i postel a vyměnit povlečení. Pokud staroušek není ležící, pokud je sice s demencí, ale fyzicky dobrý, je to ještě horší, to pak taky můžete denně čistit podlahu a nábytek. 

     Napínavé je taky takového člověka hlídat, neboť leckdy má tendenci odcházet  a ztrácet se. Protože žijí ve svém světě, lecky o 50 let zpátky, tak odcházejí na místa a za lidmi, která a kteří již nejsou. Pak je dost těžké vydedukovat, kam asi šli (naposledy jsme si vzpomněli, že stařenka mluvila o tom, že pojede domů k rodičům a že tenkrát bylo nádraží jinde než dnes, také jsme ji tam našli). 

     Stává se, že mají převrácený čas - v noci jsou čiperní, vyžadují pozornost a den prospí. I to může po nějaké chvíli s psychikou i fyzickou výdrží rodinných příslušníků pěkně zamávat. Navíc někteří starouškové velmi špatně snáší to, že musí mít plenky, nebo že musí být někdo u toho, když potřebují na mísu, či "gramofon" (tak se přezdívá křeslu s nočníkem), že dokáží být neuvěřitelně protivní. I to vyžaduje velkou odolnost toho, kdo se o starouška stará. 

     A tak by se dalo pokračovat. Péče o starouška je velmi náročná. Stává se, že lidé pak jsou na ty staroušky zlí, ne proto, že by je neměli rádi, ale proto, že prostě dojde k vyhoření. To se netýká jen rodinných příslušníků, to se týká i pracovníků v sociálních službách. Ale ti mají (nebo by to tak mělo fungovat) profesionální pomoc psychologů při supervizích. Rodinní příslušníci se s tím ve velké většině perou sami a ne vždy úspěšně. Proto by bylo dobré, kdyby se u nás lidé naučili, že odsoudit někoho za to, že svého starouška raději svěřil odborníkům v "důchoďáku", je nesmysl. Na západ od nás už se přišlo na to, že domácí péče vychází levněji než ústavy, že je i lidštější a tato péče tam má podporu. U nás, bohužel, zatím ne. Ale snad i my k tomu dospějeme. 

    A jen drobná poznámka na závěr - je rozdíl mezi pečovatelkou a osobní asistencí. Pokud máte doma starouška, o kterého se staráte, a uvažujete o odborné pomoci s péčí, doporučuji obrátit se na někoho z pečovatelské služby a probrat jaké jsou možnosti a co vlatně je potřebné. Pečovatelská služba musí splňovat podmínky dané zákonem o sociálních službách a její zaměstnanci též. To je dobré si ověřit, protože se stává, že tyto služby nabízejí organizace, které podmínky nesplňují a literu zákona obcházejí. Například neuvádějí jako svoji činnost "pečovatelskou službu", ale "pomoc v domácnosti". Tyto organizace pak se samozřejmě nezatěžují tím, co je zákonem dáno, účtují si co se jim zlíbí a jejich práce taky nemusí být taková, jako od těch kdo se zákonem řídí. 

     Přeji všem, kdo se o své blízké starají silné nervy a krásné dny. A těm ostatním víc pochopení, jak pro ty, kdo se starají, tak pro ty, kdo si dokázali přiznat, že tuto péči nezvládnou a pro své blízké vybrali jinou a vzhledem k situaci lepší variantu.